prasiva_kotar_ropicka

Prašivá – Kotař – Ropička – Komorní Lhotka

Další výlet na hory, tentokrát výjimečnější než obvykle. Kromě kamaráda Marka a mého stálého horského parťáka Ami jsme dnes s sebou vzali Kanta, lousianského leopardího psa aneb otce našeho Marleyho. Trasa byla odpočinková a měřila kolem 17 km.

Cíl výletu byl jasný - z Prašivé na Javorový a zpět

Autem jsme vyjeli na horu Prašivou, kde padlo úvodní pivo na cestu v místní hospodě, zvolila se vhodná obuv a vyšli jsme na cestu. První a jediné větší stoupání v úvodu jsme zvládli hravě, akorát jednoho člena týmu to malinko zaskočilo a drápal se seč mu síly stačily. Dále cesta pokračovala spíše rovinkami, takže až na Kotař jsme šli bez sebemenšího zadýchání. Chatu na Kotaři jsme minuli bez povšimnutí (zapomněli jsme si v autě peníze) a šli jsme rovnou na Ropičku. Cesta opět rovinatá s menšími převýšeními. Na Ropičku jsem v místní letní zahrádce obětoval svých posledních 30 Kč a dal si 10° točeného radka. Z Ropičky kvůli časové tísní a nestálému počasí zamířili směr Komorní Lhotka. Cesta pořád z kopce, šetření sil.

V Komorní Lhotce jsme tápali nad nejkratší cestou zpět na horu Prašivou, ale nenapadlo nás jiné řešení, než k sauně a po žluté značce nahoru. Na dohled sauny jsme se rozhodli zkrátit cestu přes pole, kde nás překvapila asi 1 m vysoká tráva, bahno, kopřivy, klíšťata a téměř neprostupný les. S odstupem času to jako zkratku co do času nepovažuji, spíše naopak. Takže opět zafungovalo “je to sice delší, ale za to horší cesta”. Od sauny to byla již pohodička, čekalo nás posledních 3,5 km po žluté značce. V polovině trasy jsem Markovi připnul leoparda Kanta, abych mu ušetřil sil na konečný finiš a třeba i spatřil ve vyčerpané tváři náznak úsměvu ;)

Celá trasa měla kolem 17 km, opět jednodušší terén – až na tu slavnou polní (ne)zkratku.

221324_210735292294724_100000747646379_625324_8205597_o

Kozubová – Kamenitý – Ostrý

Abychom si trošku odpočinuli od práce a všedních povinností a nabrali novou energii, vyrazili jsme s Ami na další noční horskou túru. Tentokráte jsme volili kratší hřebenovou trasu kolem 20 km se stoupáním pouze v prvních 4,5 km.

Auto jsme nechali v obci Košařiska a šli na vrchol Nad Milíkovém. Odstud na turistickou chatu Kozubová. Tyto dvě zastávky nás stály nejvíce sil, protože to bylo 5 km souvislého stoupání, ale s krásnými místy na fotografování. Chata Kozubová byla zavřená, takže plánované pivko odpadlo a šlo se dále. Z chaty Kozubová jsme vyrazili na Kamenitý. Cesta byla pořád z kopce asi 3,5 km a trvala nám 20 minut. Na Kamenitém jsme se občerstvili, a i když bylo opět zavřeno, z hospodského jsem jedno pivo vytáhl. Z Kamenitého jsme vyrazili na Babí Vrch, poté na Kalužný a na Ostrý. Trasa zase rovinka, případně mírné místní stoupání. Na Ostrý jsme dorazili už za tmy kolem 21. hodiny. Udělal jsem si pár fotek, vytáhl čelovku a běželi jsme na Salaš pod Ostrým a odtud zpět do obce Košařiska k autu.

Celá trasa měla dohromady kolem 20 km a íobtžnost trasy = lehčí, tedy i pro totální nesportovce. Prvních 4,5 km je sice stoupání, které člověku dá zabrat, ale následujících 15 km je to jen rovinka, případně z kopce, takže doporučuji i jako rodinný výlet.

ami

Dog trekking Veřovické vrchy

S Ami jsme dostali pozvánku od Romana Baláže, abychom se zúčastnili dogtrekkingového závodu Veřovické vrchy, kde se běžel 1/2 marathón na 26,2 km. Vzali jsme to s Ami jako výzvu si otestovat, jak jsme na tom psychicky a hlavně fyzicky.

Z Ostravy jsme vyrazili za chladného deštivého počasí v 7 ráno a k chatě do Veřovic, začátku závodu, jsme dorazili kolem 8:15. Půl hodinku jsem se rozkoukával po krásné krajině a přemýšlel, v čem závod poběžím (po indiánsku), protože na rozdíl od Ostravy tady nebyl ani mráček, sluníčko už hezky připalovalo a vypadalo to na pořádný pařák. Tudíž dlouhé kalhoty a softshellová bunda byly v tu ránu docela out. Přešel jsem tedy na kraťasy, triko a pro jistotu jsem sbalil s sebou do báglu vestu. Potom už jsem jen debatoval s ostatními závodníky a studoval mapu, protože mi trasa moc jasná nebyla.

V 10:00 bylo odstartováno. Běžci a psi se vrhli dopředu, my s Ami prozíravě dozadu, abychom začátek závodu jako totální amatéři nepřepálili. Ami se sice nechala běžeckými psy strhnout k agresivnímu startu vpřed, ale já ji na vodítku rázně zkrotil, protože jsem věděl, co tak jako tak  i při pohodovém běhu nastane.

Trasa vedla nejprve z obce Veřovice na sedlo Krátká. Na půl cesty mezi startem a prvním kontrolním bodem jsme se ztratili. Hledali jsme se asi 15 minut a stálo to hodně sil, protože jsme běhali do kopce a zpět a hledali fáborky. Cesta dále vedla na Huštýn a zpět na sedlo Krátká. Odtud jsme běželi na Dlouhou, na Kamenárku a M. Javorník. Zde už Ami měla znatelné náznaky únavy, tak jsem zvolil 15 minut pauzu na energickou bombu do žaludku a vydýchání. Z Malého Javorníku jsme běželi stoupáním na Velký Javorník, při kterém jsem si šáhnul na pomyslné dno svých sil i já. Na Velkém Javorníku jsem si dal malého “radka” a nechal psa dalších 15 minut odpočinout. Z velkého Javorníku jsme běželi zpět stejnou cestou na M. Javorník a odsud po žluté až do Podolí. Když se už zdálo, že jsme seběhli dolu do vesnice a bude pár km rovinka a finish, tak jsme dostali další facku. Fáborky nás navedly zpět do stoupání nad vesnici a to  jsem si poprvé řekl, že jsem “kurevsky unavenej”, ale makat jsem nepřestal a místo nářku do sebe ládoval gumové medvídky pro osvěžení. Ami mi kryla záda s 30 metrovým odstupem a já se se strachem otáčel, kdy to zapíchne a budu ji muset naložit na záda. Nakonec to Ami zvládla a když 2 km před cílem chytla stopu při napojení na původní trasu, tak dokonce začla běžet a táhnout.

Do cíle jsme doběhli v 14:14 jako poslední, ale s radosti vítězů, protože jsem ani nečekal, že nakonec bychom dali pro nás tak zajímavý výsledek, jako 3h 44 minut (když odpočtu čas odpočinku psa). V cíli už jen krátký pokec s organizátory, pár fotek soutěžních psů, předání cen a jeli jsme zpět domů, dokud mi zbyly síly na odřízení auta zpět do Ostravy.

P.S.: Z prvního závodu mám velkou radost, Ami nadšením zkameněla, viz fotky. Organizace byla okej, ztratili jsme se jen jednou, síly nakonec stačily, i když jsem ani nestačil sledovat tu krásnou krajinu, protože všechnu energii jsem dal jen do běhu a sledování fáborků a potácejícího se psa.