Sedm vrcholů, ale vyvrcholení se nekonalo – B7 2013

Bez-názvu_03Konečně jsem se dočkal. Pátek 6. září, den D. Lépe řečeno, den B7.

Je 10:30 ráno a já po 2 probdělých nocí s několika hodinami spánku konečně odevzdávám dokončený e-shop (měl jsem v úmyslu se sice šetřit a pořádně vyspat před závodem, ale pokuta za nedodržený termín by byla vysoká)  , sedlám svého 4kolového přítele a jedu pro Petra a Pavla, mé parťáky z P3 týmu.

Naberu kluky a jedeme do Frenu. Po cestě se zastavujeme v TESCU ve F-M, kde sháním povinnou výbavu – hlavně nic nedělat na poslední chvíli, že? ;)

Do Ostravice dorážíme po poledni. U školy řada jako na pomeranče za totáče (jak někdo vtipně poznamenal), takže se vmísíme mezi ostatní nažhavence. Dostávám hlad, protože jsem naposledy večeřel předchozí den, ale Pavel mě zachraňuje nesnězenou svačinou z práce – kouskem vánočky. Stojíme jako paka, ale najednou se dveře otevřou a: “Panstvo račte”. Po hodině vycházíme ven a vyrážíme směr => domů. Po cestě k autu mě kluci vytlačují od stánku Nutrendu, protože na gely mám přísný zákaz a jsem obeznámen, že mě stejně ještě před startem prošacují a okusí i indulonu, jestli v ní nemám náhodou přimíchaný gel :) Vysadím kluky, koupím Mangnesium Life a jedu domů, kde si dám snídaní-oběd-večeři v jednom a jdu si chvilku lehnout. Jsem docela přetažený, takže usnout se mi ani po hodině nepodařilo. Poslouchám hudbu, koukám do stropu a pak to vzdám a jdu si raději sbalit pár věci do báglu.

20:15 a odvoz před domem. Po 9. hodině dorážíme do Třince na náměstí. Pár fotek, pokec s kamarády z SK Oceláci, které určitě ještě na trati potkám a pomalu se tlačíme s Petrem a Pavlem na start. Jsme poblíž brány, ale už to nejde tam ani zpět, takže zakotvíme a sledujeme dění kolem sebe. Na pódiu mě zaujme až jeden z účastníků, který požádá svou přítelkyní o ruku, říkám si: “ty vole, to sis mohl alespoň kleknout “, což mu potom poradí přítomný moderátor a proběhne menší repete.

22:00 – Tři, dva, jedna a start

Tatra Karla burácí, všude kouře jako prase, chci se pohnout, ale lidmi kolem sebe jsem unášen i tam, kam nechci, takže jen čekám, až mě dav někde vyplivne a já se budu moci pohybovat po svých. Vymotám se z davu, sjednotím se s kluky a běžíme směr první vrchol. Tempo docela rychlé, i přesto je před námi masa lidí, které předbíháme každou skulinkou, která se naskytne.

První kopec před námi, Javorový

Jelikož nemám hůlky, tak lehký předklon, ruce přes stehna, lehce stranou a jedem. Někde za půlkou kopce potkám náš Ocelácký podpůrný tým, placka s každým, nová energie a letím nahoru. Po cestě ještě potkám Pepu, pozdravím se s ním a šlapu. Nahoře počkám chviličku na kluky, zavážu tkaničku a běžíme.

Směr Ropice

Po 500 metrech mi zhasíná čelovka, ajaj. Neřeším to a snažím se běžet ve světle jiných čelovek, abychom neztratili tempo, na občerstvovačce bude času dost. Po minutce to vzdávám, šlapat do tmy není zrovna moje oblíbená disciplína, takže s Pavlem zpomalíme a během pár minut odlovíme náhradní baterky, vyměníme a běžíme dále. Na rozdvojce sport x hobby uhneme vlevo a sbíháme lehce dolů. Před námi nikdo, za námi snad 2-3 běžci, začínám si myslet, že nás poslali špatnou cestou. Ale běžíme dále. Kontrola u Ropice a my se dozvídáme, že jsme 30. hobby tým. Letmé vzájemné pohledy, snažíme se to moc nekomentovat a sbíháme směrem Morávka. A vlastně čekáme, kdy nás říznout první ze Sportu. Seběh dolů je pohádka, seběhy miluji, takže dávám nohám volnost a nechávám to je na nich. Po cestě se kochám výhledem směr Travný, nádhera. A jsme dole, Morávka, první občerstvovačka. Dám trošku melounu, banán, doplním camel bag a jdeme.

Směr Travný

Po cestě z občerstvovačky jdeme až pod sjezdovku ve skupince s Liborem Uhrem, Petrem Mílem a spol. Chce se mi zrychlit a trošku poutéct, ale vím, že cesta je daleká. Sjezdovka před námi. Znám ji z tréninků, takže vím, že se stačí na chviličku kousnout a člověk je nahoře. A tak to taky bylo. Po sjezdovce přišlo táhlé stoupání, ale tím jsme taky prošli jako nůž máslem, předběhli pár týmů a už jsme byli na poslední rozdvojce hobby x sport. Tady mě přepadá hlad, snažím se ho zahnat ovocem, které mám z domů, ale moc to nepomáhá. Snažím se přijít na to, proč tak brzy. Není se čemu divit, ta má snídaně-oběd-večeře in 1 nebyl dobrý nápad. Rozbíháme se po traverze směr krásná, uhýbáme do lesa a následuje seběh. A ku*va. Čelovka zhasla, pár šlapot do tmy a do prázdna, kotníky a kolena dostaly svou první tvrdou lekci. Další baterku už neměníme, Petr vytahuje svou záložní, protože má záložní je dobrá tak akorát na doma, když vypne proud. Začínám být naštvaný a do mého optimismu se vkrádá vztek.  Nasazuji čelovku a běžíme až na Krásnou. Druhá občerstvovačka. Marně se snažím najít něco k jídlu, ale ovoce, křupínky, nic hlad nezahání. Doplním tedy jen vodu a začínám se vidět na Ostravici, kde má být polévka. Pavlovi se navíc povedlo propíchnout camel bag zicherkou od startovního čísla, takže zápasil s vyplaveným batohem. Přišlo mi to trošku srandovní, protože ho znám jako strašně slušného kluka, který snad neřekl nikdy ani “vole” a slova, která vypouštěl bych do něj nikde neřekl :) Po 15-20 minutách zdržení pokračujeme.

Směr Lysá

Přecházím most, projdeme kolem chatek a před námi stoupání po louce. Přepadá mě děsnej hlad, ale snažím se to nepřipouštět. Šlapu nahoru, kluci za mnou a já nemyslím na nic jiného, než na ten strašný hlad. V půlce kopce se zařadím za  kluky, že se na ně očima fixnu a nechám se vytáhnout. Možná sem měl říct, že mám trošku krizi, možná jsem čekal, že to kluci poznají sami. Ale nestalo se ani jedno. Kluci utekli a já se až pod sjezdovku trápil a myslel jen na ten hlad. Hlad. Hlad. Hlad. Pod sjezdovkou jsem kluky potkal, ptali, jestli jsem OK. Takže jsem jim řekl o tom děsném hladu. Pavel měl rohlíky se šunkou, takže jsem měl jeden na Lysé slíbený. Sjezdovku jsem se snažil projít co nejrychleji. 2x jsem měl tendenci zastavit a rozdýchat se, ale bál jsem se, že o to bude tvrdší se rozejít. A co, na tréninku to běhám, tak proč bych to nevyšel, že? :) A je to. Lysá pokořena. Usedám na lavičku, jím rohlík, žaludek scvrknutý, takže do něj dostanu jen půlku a druhou si balím do sáčku a plánuji sníst na Ostravici s polévkou. Seběh z Lysé a Petr se poprvé dostává do vedení našeho týmu. Letí z kopce docela hezky, s Pavlem po sobě pokukujeme a usmíváme se, že si Petr dal asi nějaký nedovolený podpůrný prostředek ;) Konečně Ostravice, polévka a zbytek rohlíku – jupí, konečně hlad zahnán, ale cítím, že to není žádná výhra a že mě ten boj stál více sil, než bych si přál. Při odchodu z občersvovačky potkávám Michala, takže jen pozdrav a běžíme dále.

Směr Smrk

Vycházíme ze ZŠ a venku neskutečná a zákeřná zima. Vítr. Co to jako je? Není mi moc dobře, žaludek rozhozený a tak jen makám za klukama, moc nemluvím, nesměju se, nevnímám okolí a jen sleduji Lysou horu a snažím se hádat, jak už jsme asi vysoko. Běh už se snažím nahrazovat spíše rychlou chůzi. Dorážíme pod “schody”. Tam se zase kousnu a schody vyletím jako první následován skupinkou 20 lidí. Obejdeme kopec, lehké stoupání a dorážíme vrchol Smrku. Tam si dáme těstoviny, možná zbytečně zakempujeme na 15 – 20 minutek a následuje seběh. Začínám cítit puchýře/odřeniny v oblasti kotníků, ale říkám si, že to nějak přežiju, Čeladná je přece kousíček, to bude hned a tam si to vklidu přelepím. Seběh na Čeladenku byl nekonečný, mírný, ale dlouhý. Nemělo to konce. Pro mě snad nejhorší úsek celého závodu. Nažhavený Petr to opět vedl a já se snažil stávkovat, běh prostě nešel a ty sedřeniny se mi vrývaly nejen do noh, ale šlo to výše, až do hlavy. Cítil jsem takovou trošku bezmoc, ale pořád jsem si říkal, že to na Čeladence přelepím a zase se rozeběhnu. Konečně občerstvovačka na Čeladence. Polévka, džus, přelepit kotníky, odřený malíček (ty kameny jsou prostě svinstvo). Dostáváme info, že jsme byli na Lysé hoře 3. v kategorii a jelikož jsme nějak nevnímali, že by nás někdo z kategorie předběhl a snažíme se z Čeladenky znova nasadit vysoké tempo a udržet pozici, případně někoho předběhnout. Čas stále vidíme pod 16 hodin, vždyť máme nějakých 4,5 hodiny, to už dáme.

Směr Čertův Mlýn

Povzbuzeni časem a umístěním jsme se do toho opřeli. Zapomněl jsem na všechny bolesti, lidé nám uhýbali z cesty a my doslova letěli nahoru. Usadil jsem se po dlouhé době do čela skupiny a vytáhl nás až na Čertův Mlýn. Pavel se po cestě snažil přes brášku vytáhnout aktuální pozice naší konkurence, ale museli jsme čekat až na čipovou kontrolu na Raztoce. Z Čertová Mlýna rychle na Pustevny, polévka a šílený seběh na Raztoku, až se Pavel smál, že to snad dělám kvůli přihlížejícím mladým slečnám :) Ale to mi jen nahoře ujely nohy a snažil jsem se brzdit! Občas při špatném náklonu nohy mi projela kotníkem neskutečná bolest, jako by mi do toho někdo bušil kladivem, ale stávalo se to  jen co pár minutek, takže se to dalo vydýchat. Jsme na Raztoce. Tady se dozvídáme, že jsme 5. a na 3. místo máme ztrátu asi hodinu. V tu chvíli jsme rezignovali, což poznamenalo náš výsledný čas!

Směr Radhošť

Od Raztoky už jen kulhám a těch 22 km do cíle vidím jako boj o to vůbec dojít. Nekonečná cesta, nekonečná bolest. Zuby jsem zatínal tak, že jsem málem zedřel sklovinu. Petr nám utekl, Pavel občas zastavil a počkal, až budu na dohled a zase šel. Možná, kdyby na mě počkal úplně a šel vedle mě, tak by to pro mě nebylo tak zničující, protože jsem se potřeboval z toho dostat a vím, že je to bavič na jedničku. Místo toho jsem jen přemýšlel nad tím, že kluky zdržuji, nad tím, jak zatraceně vše bolí.

Směr cíl, K2

Do cíle se už nic nezměnilo. Běhat jsem nemohl, snažil jsem se alespoň jít, co to šlo. Kluci po rezignaci na čas na Radhošti srovnali tempo a asi po 75 km jsme si konečně začali povídat. Pavel se divil a dostal mě tím, že mě znal jako člověka, který měl neskutečný tah na branku, jak ve fotbale, tak v životě, ale že to ve mně poslední hodiny nějak nevidí. O tom jsem od Pinduly přemýšlel až do konce závodu a ani možní ani neví (i když asi ano), jakou obrovskou pravdu měl, já to cítil totiž poslední závody na Slezském Maratonu i Lysohorském Čtyřlístku stejně. A týden před závodem mi to vmetl do obličeje i Libor (Pravý ocelový muž), že si myslí, že to nedojdu – vím jak to myslel a hlavně vím, proč to řekl. Ale zpět k závodu. Dokulhal jsem na Ondřejník, potom takovou rychlou chůzi do města  a pak poslední kilometr běh až do cíle. Poslední metry neskutečné, úžasné. Tunel ze stovek tleskajících a fandících diváků, nevěděl jsem, jestli se smát nebo brečet. Úžasné emoce. Po lehkém probrání se a stoupání na K2 si všímám svých Ocelových bežeckých kamarádů, kteří nás čekali v cíli a fandili, fotili. Úžasné přátelé, moc děkuji, dostali jste mě!

Do 89 km vzdáleného cíle jsme dorazili za 18:14 hod, nastoupali při tom 4800 metrů.

Poděkování Petrovi a Pavlovi

Díky za těch skvělých 18 hodin, které jsme spolu mohli táhnout za jedním cílem, i když nám bedna vítězů pro Petra utekla a ze 16 hodin se stalo 18 ;) Příští rok se vám to jistě povede!

A mých pár závěru z celého závodu

  1. Ovoce není jídlo, to hlad nezažene
  2. I když si myslíš, že máš natrénováno, hůlky nejsou činka, ty s sebou klidně uneseš
  3. Občerstvovačky nejsou bufet – přijdi, vezmi, vypadni a neseď 20 minut, místo odpočinutí akorát vytuhneš
  4. Dobře vidět je základ – sebelepší oblečení a trénink je na hovno, když v noci čelovka svítí metr před tebe
  5. Poděl se s kolegy v týmu o své pocity/krizi hned, jak přijde, ne až když tě dožene do stavu, kdy z ní není úniku. Je lepší zastavit na pár minut a řešit problém v začátku, než ztratit hodiny hašením požáru, když už ani voda nepomáhá