Premiéra v závodu Lysacup – etapa Ostravice, Mazák

lc1Je ráno 13. ledna. Probouzím se do dne, ve kterém mám běžet svůj první závod. Tím závodem je běh na Lysou Horu, 6,5 km se stoupáním v podobě 850 výškových metrů, etapa Ostravice, Mazák.

Popravdě, moc se mi do toho nechce. Hodinu sedím a přemýšlím, jak se z toho vylhat. Mám vymyšleny 2 dost dobré výmluvy, které by kluci určitě sežrali. Nakonec ale zvedám zadek z gauče a vyrážím k autu, kde už čekají Richard a Martin z Backaldrin Teamu. Vyrážíme směr Ostravice, kluci hýří optimismem. Já se začínám uklidňovat a jsem docela nažhavený, jak si to s borci z LC rozdám.

Po 30 minutách dorážíme na start do Ostravice. Rozhlížím se kolem sebe, frmol kam se podívám. Tep se zrychluje a nervozita je zpět. Krátká rozcvička a jde se na start. S Richardem a Martinem vybíháme z poslední řady, před námi zhruba 220 závodníků.

První kilometr rovinka s mírným táhlým stoupáním. To mi vyhovuje. Sleduji Richarda, jak předbíhá jednoho závodníka za druhým a snažím se běžet v jeho stopách. Po 1,5 kilometru mám za zády už možná 50 závodníků a neubráním se myšlenkám, že to bude velká premiéra a výborný výsledek.

Ach ten falešný pocit. Rovinka se ztrácí, následuje prudší stoupání v úzké stopě ohraničené 50ti centimetry hlubokého sněhu. Předbíhat v hlubokém sněhu je nemožné, stojí to moc sil. Snažím se chytnout běžců přede mnou a nechat se vyvést.

V polovině trasy dochází energie, dostávám žízeň, motivace je v háji. 2-3 běžci mě předběhnou a já nejsem schopen se jich držet. Za zády funí ostatní, které jsem do té doby předběhl a já nejsem schopen zrychlit. 5 minut bojuji s myšlenkou to vzdát a počkat na kluky u auta. Kdybych měl u sebe klíče od auta, tak to udělám, ale myšlenka, čekat na ně 1,5 hodiny u auta? A co bych si tak asi po cestě domů v autě vyslechl? Ne, musím běžet dál, já to zvládnu!

Lukšinec. Energie stále na nule, ale běžím dále. Začínám se předhánět s jedním běžcem, aneb každý chvilku tahá pilku. Snažím si v hlavě promítnout zbytek trasy, protože jsem ji běžel 3 týdny zpět se psy. S ubývající energii vidím konec za každou zatáčkou, ale jak to tak bývá, za ni je další rovinka, další zatáčka a stále dokola. Přestávám myslet. Dostávám se stavu, kdy nevnímám okolí, nevnímám sebe. Nohy jdou strojově a mě už je všechno jedno.

Jsem nahoře, jsem tam. Jsem v cíli. Snažím se nadechnout, rozhlížím se, pozoruji ostatní, cítím se jako vítěz. Čas 1:08 h a 158. místo z 219 závodníků. Příliv energie, nadšení a chuti běžet dále. Pozdravím se s kamarádkou Luckou a běžím dolů.

V polovině cesty dolů potkávám Richarda. K autu seběhnu za 33 minut, po cestě předběhnu cca 30 běžců, mě nikdo. To pohladí mé běžecké ego a já už se těším domů, abych se mohl zaregistrovat na další závod ze série Lysacup.