Lowellpro Cross Landecká desítka

landekSobota 19. ledna a přede mnou další závod, tentokrát 10 km v mírně kopcovitém terénu v areálu Landeku.

Ráno se nese v duchu minulého článku Premiéra v závodu Lysacup – etapa Ostravice, Mazák. Za oknem -8 stupňů a mě se nikam nechce. Neslíbit to přátelům na facebooku, nejedu nikam, uvařím si kávu a pustím autosalón na TV Prima ;) Nakonec se obléknu, sním banán a vyrážím na Landek.

Do místa závodu dorážím asi 20 minut před začátkem. Zaparkuji auto a běžím se zaregistrovat. Potkávám přátelé Romana a Aďu, Lucku a Michala. S Michalem se lehce proběhnu, pak malá rozcvička a závod může začít.

Vybíhám z poslední řády, protože netuším, jaké tempo zvolit. V prvních 500 metrech předběhnu asi 10-15 běžců a mám dojem, že jsem našel správné tempo. Zavěsím se za slečnu před mnou a běžím v závěsu asi cca 200 m. Tempo mi přijde pomalé a mám chuť zrychlit. A taky to udělám. Předběhnu ji, předběhnu pár dalších a začínám si závod opravdu užívat. Zařadím se za další běžkyni, která má příjemné a hlavně stabilní tempo. Rozhodnu se, že si nechám dělat nějakou dobu vodiče a pak, kdo ví.

Po cca 2 km přichází první táhlé stoupání. Vodička má stále dobré tempo, držím se za ni. Na 4. kilometru se ohlížím a zjišťuji, že pronásledovatelům jsme společně utekli o možná 150-200 metrů a náskok na běžce před námi byl podobný. Začínám chápat, že pokud se něco vážného nestane, skupinku běžců před námi nedoběhneme a běžci za námi nedoběhnout nás.

Polovina závodu za mnou, vbíhám do dalšího kola. Předbíhám běžce ze skupinky před námi, který přecenil své síly a šlo vidět, že toho má plné kecky. Moje vodička ale získává náskok asi 50 metrů, nějak jsem zaspal její nástup na vyšší tempo. Zrychluji taky a po pár set metech jsem zase pár metrů za ni.

Přichází stoupání na 7. kilometru. Vodička v kopci zpomaluje, cítím šanci. Co když v kopci zrychlím a zbytečně se vysílím? Co když prokoukne můj nástup, nechá mě předběhnout, zavěsí se za mě a na rovince zase udělá ona mě a já nebudu mít sílu ji to vrátit. Chce to rozhodnutí. A rychle!

Fííííííí. Zabírám, tep letí nahoru, nohy hrabou ve sněhu. Proženu se kolem ní a snažím se v kopci získat maximální náskok, ať už to bude stát sil kolik chce. Vyběhnu stoupání a dostávám se na dlouhou táhlou rovinku. Někde na jejím konci vidím Michala Nevřalu. Přidávám na rychlosti, snažím se natáhnout krok a zpomalit tep.

2 km před cílem se otáčím. Bývalá vodička téměř v nedohlednu. Výborně, říkám si. Najednou cítím spoustu energie a chuť ještě někoho předehnat. Zvyšuji tempo na maximum, rovinky proletím, z kopce dosahuji rychlost laviny a speedcrossy mají co dělat, aby mě udržely na cestě. Cíl v dohledu. Sprint. Imaginární páska. Závod je za mnou!

Cílový šas 52:11. V kategorii muží do 39 let mi to stačilo na 5. místo, celkově jsem mohl být kolem 20. pozice z celkem 50 běžců. Brzy po mě dobíhá do cíle má vodička Danuše Škrdová z MK SEITL Ostrava a já ji jdu poděkovat, protože bez ní bych toho času asi nedosáhl. Určitě ne!

Premiéra v závodu Lysacup – etapa Ostravice, Mazák

lc1Je ráno 13. ledna. Probouzím se do dne, ve kterém mám běžet svůj první závod. Tím závodem je běh na Lysou Horu, 6,5 km se stoupáním v podobě 850 výškových metrů, etapa Ostravice, Mazák.

Popravdě, moc se mi do toho nechce. Hodinu sedím a přemýšlím, jak se z toho vylhat. Mám vymyšleny 2 dost dobré výmluvy, které by kluci určitě sežrali. Nakonec ale zvedám zadek z gauče a vyrážím k autu, kde už čekají Richard a Martin z Backaldrin Teamu. Vyrážíme směr Ostravice, kluci hýří optimismem. Já se začínám uklidňovat a jsem docela nažhavený, jak si to s borci z LC rozdám.

Po 30 minutách dorážíme na start do Ostravice. Rozhlížím se kolem sebe, frmol kam se podívám. Tep se zrychluje a nervozita je zpět. Krátká rozcvička a jde se na start. S Richardem a Martinem vybíháme z poslední řady, před námi zhruba 220 závodníků.

První kilometr rovinka s mírným táhlým stoupáním. To mi vyhovuje. Sleduji Richarda, jak předbíhá jednoho závodníka za druhým a snažím se běžet v jeho stopách. Po 1,5 kilometru mám za zády už možná 50 závodníků a neubráním se myšlenkám, že to bude velká premiéra a výborný výsledek.

Ach ten falešný pocit. Rovinka se ztrácí, následuje prudší stoupání v úzké stopě ohraničené 50ti centimetry hlubokého sněhu. Předbíhat v hlubokém sněhu je nemožné, stojí to moc sil. Snažím se chytnout běžců přede mnou a nechat se vyvést.

V polovině trasy dochází energie, dostávám žízeň, motivace je v háji. 2-3 běžci mě předběhnou a já nejsem schopen se jich držet. Za zády funí ostatní, které jsem do té doby předběhl a já nejsem schopen zrychlit. 5 minut bojuji s myšlenkou to vzdát a počkat na kluky u auta. Kdybych měl u sebe klíče od auta, tak to udělám, ale myšlenka, čekat na ně 1,5 hodiny u auta? A co bych si tak asi po cestě domů v autě vyslechl? Ne, musím běžet dál, já to zvládnu!

Lukšinec. Energie stále na nule, ale běžím dále. Začínám se předhánět s jedním běžcem, aneb každý chvilku tahá pilku. Snažím si v hlavě promítnout zbytek trasy, protože jsem ji běžel 3 týdny zpět se psy. S ubývající energii vidím konec za každou zatáčkou, ale jak to tak bývá, za ni je další rovinka, další zatáčka a stále dokola. Přestávám myslet. Dostávám se stavu, kdy nevnímám okolí, nevnímám sebe. Nohy jdou strojově a mě už je všechno jedno.

Jsem nahoře, jsem tam. Jsem v cíli. Snažím se nadechnout, rozhlížím se, pozoruji ostatní, cítím se jako vítěz. Čas 1:08 h a 158. místo z 219 závodníků. Příliv energie, nadšení a chuti běžet dále. Pozdravím se s kamarádkou Luckou a běžím dolů.

V polovině cesty dolů potkávám Richarda. K autu seběhnu za 33 minut, po cestě předběhnu cca 30 běžců, mě nikdo. To pohladí mé běžecké ego a já už se těším domů, abych se mohl zaregistrovat na další závod ze série Lysacup.