ami

Dog trekking Veřovické vrchy

S Ami jsme dostali pozvánku od Romana Baláže, abychom se zúčastnili dogtrekkingového závodu Veřovické vrchy, kde se běžel 1/2 marathón na 26,2 km. Vzali jsme to s Ami jako výzvu si otestovat, jak jsme na tom psychicky a hlavně fyzicky.

Z Ostravy jsme vyrazili za chladného deštivého počasí v 7 ráno a k chatě do Veřovic, začátku závodu, jsme dorazili kolem 8:15. Půl hodinku jsem se rozkoukával po krásné krajině a přemýšlel, v čem závod poběžím (po indiánsku), protože na rozdíl od Ostravy tady nebyl ani mráček, sluníčko už hezky připalovalo a vypadalo to na pořádný pařák. Tudíž dlouhé kalhoty a softshellová bunda byly v tu ránu docela out. Přešel jsem tedy na kraťasy, triko a pro jistotu jsem sbalil s sebou do báglu vestu. Potom už jsem jen debatoval s ostatními závodníky a studoval mapu, protože mi trasa moc jasná nebyla.

V 10:00 bylo odstartováno. Běžci a psi se vrhli dopředu, my s Ami prozíravě dozadu, abychom začátek závodu jako totální amatéři nepřepálili. Ami se sice nechala běžeckými psy strhnout k agresivnímu startu vpřed, ale já ji na vodítku rázně zkrotil, protože jsem věděl, co tak jako tak  i při pohodovém běhu nastane.

Trasa vedla nejprve z obce Veřovice na sedlo Krátká. Na půl cesty mezi startem a prvním kontrolním bodem jsme se ztratili. Hledali jsme se asi 15 minut a stálo to hodně sil, protože jsme běhali do kopce a zpět a hledali fáborky. Cesta dále vedla na Huštýn a zpět na sedlo Krátká. Odtud jsme běželi na Dlouhou, na Kamenárku a M. Javorník. Zde už Ami měla znatelné náznaky únavy, tak jsem zvolil 15 minut pauzu na energickou bombu do žaludku a vydýchání. Z Malého Javorníku jsme běželi stoupáním na Velký Javorník, při kterém jsem si šáhnul na pomyslné dno svých sil i já. Na Velkém Javorníku jsem si dal malého “radka” a nechal psa dalších 15 minut odpočinout. Z velkého Javorníku jsme běželi zpět stejnou cestou na M. Javorník a odsud po žluté až do Podolí. Když se už zdálo, že jsme seběhli dolu do vesnice a bude pár km rovinka a finish, tak jsme dostali další facku. Fáborky nás navedly zpět do stoupání nad vesnici a to  jsem si poprvé řekl, že jsem “kurevsky unavenej”, ale makat jsem nepřestal a místo nářku do sebe ládoval gumové medvídky pro osvěžení. Ami mi kryla záda s 30 metrovým odstupem a já se se strachem otáčel, kdy to zapíchne a budu ji muset naložit na záda. Nakonec to Ami zvládla a když 2 km před cílem chytla stopu při napojení na původní trasu, tak dokonce začla běžet a táhnout.

Do cíle jsme doběhli v 14:14 jako poslední, ale s radosti vítězů, protože jsem ani nečekal, že nakonec bychom dali pro nás tak zajímavý výsledek, jako 3h 44 minut (když odpočtu čas odpočinku psa). V cíli už jen krátký pokec s organizátory, pár fotek soutěžních psů, předání cen a jeli jsme zpět domů, dokud mi zbyly síly na odřízení auta zpět do Ostravy.

P.S.: Z prvního závodu mám velkou radost, Ami nadšením zkameněla, viz fotky. Organizace byla okej, ztratili jsme se jen jednou, síly nakonec stačily, i když jsem ani nestačil sledovat tu krásnou krajinu, protože všechnu energii jsem dal jen do běhu a sledování fáborků a potácejícího se psa.