„To je dost, že si mě taky jednou vyvez, že si udělal něco pro rodinu“

… říká žena, když před Vánocemi vyrážíme autem na charitativní koncert do Ostravy-Radvanic. Směju se, protože si vzpomínám na můj oblíbený film Slavnosti sněženek a jednu z těch legendárních hlášek, které prostě nezapomenete.

Smích mě přechází v momentě, kdy dorážíme na místo. Koncert se totiž koná v kostele a to je jedno z míst, kterému se vyhýbám jako čert kříži. Můj satansky červený  offroad s SPZkou 666, kdyby ten mohl mluvit …

Ale, kde jinde, než v kostele, by Marantha Gospel Choir zněl lépe, což? A já to prostě chci, chci a chci slyšet! Takže skousnou zuby, sevřít pěsti a hurá dovnitř.

Ještě před kostelem mě pobaví kluk starající se o parkoviště. Když vidí přijíždět „Céčko“, zavolá na kolegu, ať se jdou mrknout, že to jistě bude někdo VIP – takže nejen šaty dělají člověka, smích.

Před kostelem si se ženou vezmeme svařák a jdeme se usadit. Sedíme, čekáme, lidé se pomalu loudí na svá místa. Pořád se rozhlížím, sám nevěřím, kde to sedím. Možná Vánoce, možná ty modely betlémů okolo, něco mou roztěkanost po chvíli uklidňuje – možná taky ta zima!

Sbor přichází, první song s ním. Pár slov, pár tónů a úsměv ve tváři. Všechny myšlenky, negativní pocity jsou ta tam, zavírám oči, abych umocnil ten zážitek a vnímal naplno jen hudbu. Takhle nějak jsem si to představoval, takhle nějak jsem to chtěl vnitřně cítit. Úžasné.  Nikdy by mě nenapadlo, jak se může umocnit zážitek z hudby, když zavřete oči. Uši se natahují za každým jedním tónem, tělem vám prochází vibrace a hlava zůstává jasná a prázdná. Jen ten zvuk kolem!

Po několika písních přichází na jeviště moderátor, kluk s kohoutem na hlavě – ne živým, samozřejmě. Na pódium zve 2 hráče Baníku Ostrava, 2 sličné slečny z CHACHARMOBILu, jednoho z hlavních partnerů této akce. Dochází k předání cen výhercům soutěže, což, jak jsem pochopil, znamenalo vyfotit se maketou oblíbeného hráče Baníku Ostrava, poslat fotku na soutěžní stránku CHACHARMOBILu na Facebooku a začít sbírat hlasy. První místo zájezd na 3 dny do UK a vstupenky na zápas Chelsea – Newcastle. Škoda, že mě to minulu, přátel na FB mám docela dost, tohle se prostě dalo vyhrát.

Následuje opět to, za čím jsme všichni přišli, za hudbou. Na pódium přichází Martin Svátek, nevidomý zpěvák, který mi byl něčím povědomý. Pamatuji si ho z nějaké soutěže, kde soutěžil spolu s nevidomou zpěvačkou (Hlas Československa 2014, jak jsem se dočetl z propagačního plakátu). Jeho hlas prostě úžasný, opět ta správná porce optimismu, úsměv ve tváři, teplo u srdce (i když nohy tedy mrzly pořádně;)). Přemýšlím, jak hudbu může vnímat on, protože jako nevidomý musí vnímat hudbu 10x silněji než my, kteří pro umocnění zážitku oči pouze zavřeme. A dle jeho gest, úsměvů, vtípků a tance je zřejmě, že on a hudba jedno jsou.

Po pár písních opět kohoutí moderátor na scéně a něco málo o benefičním koncertu. Na pódium přichází Dominik Kotula, ředitel Investcon Group (která mimo jiné provozuje už dříve zmíněného virtuálního operátora CHACHARMOBIL). Představí projekt „Deset zpět“, což je něco ve smyslu takového toho moderního pojetí zodpovědnosti, kdy firmy část svého výdělku nedávají na dražší auta, zájezdy pro klienty, vyšší platy, ale jednoduše jdou cestou dobročinnosti).

Dominik Kotula rovněž naťuknul, jak se k tomu vlastně dostal. Pochopil jsem, snad správně, že měl v minulosti autonehodu a nějakou dobu proležel v nemocnici, kde měl čas zpomalit, přerovnat si myšlenky a dojít k tomu, co je vlastně v životě důležité (… když odbočím k mé maličkosti, tak jsem si při tomto jeho povídání vzpomněl na svou nehodu, kdy jsem proležel spoustu dnů v nemocnici, koukal se do stropu a přehodnotil spoustu věci, na které jsem při honbě za úspěchem neměl čas. Často si říkám, že některé zranění si mozek vyvolá sám, protože cítí, že tělo potřebuje pauzu).

Následuje pár dalších písní, při kterých dobrovolnice obcházejí účastníky, kteří hodí do kasičky tu minci, tu bankovku. Přece jen to je benefiční koncert, dalo se to čekat. Opráším bankovku, tiše se s ní rozloučím, hodím do kasičky a dál si užívám hudby. A studených noh!

Nakonec přichází moderátor po třetí a spolu s ředitelem Dětského domova (snad se nepletu), přichází opět Dominik Kotula se slečnami z CHACHARMOBILu a přinášejí certifikát s výtěžkem z dnešního dobročinného koncertu. Tuším, že to bylo kolem 30.000,-, takže si budou děti mít zase s čím hrát.

A je tu velké finále. Poslední song „Oh Happy Day“ a ne nadarmo se říká, to nejlepší nakonec. Popisovat to asi nemá cenu, tohle se prostě musí zažít!

Jsem rád, že jsem udělal konečně něco pro rodinu :) a zase někdy příště, třeba i v kostele!

Sedm vrcholů, ale vyvrcholení se nekonalo – B7 2013

Bez-názvu_03Konečně jsem se dočkal. Pátek 6. září, den D. Lépe řečeno, den B7.

Je 10:30 ráno a já po 2 probdělých nocí s několika hodinami spánku konečně odevzdávám dokončený e-shop (měl jsem v úmyslu se sice šetřit a pořádně vyspat před závodem, ale pokuta za nedodržený termín by byla vysoká)  , sedlám svého 4kolového přítele a jedu pro Petra a Pavla, mé parťáky z P3 týmu.

Naberu kluky a jedeme do Frenu. Po cestě se zastavujeme v TESCU ve F-M, kde sháním povinnou výbavu – hlavně nic nedělat na poslední chvíli, že? ;)

Do Ostravice dorážíme po poledni. U školy řada jako na pomeranče za totáče (jak někdo vtipně poznamenal), takže se vmísíme mezi ostatní nažhavence. Dostávám hlad, protože jsem naposledy večeřel předchozí den, ale Pavel mě zachraňuje nesnězenou svačinou z práce – kouskem vánočky. Stojíme jako paka, ale najednou se dveře otevřou a: “Panstvo račte”. Po hodině vycházíme ven a vyrážíme směr => domů. Po cestě k autu mě kluci vytlačují od stánku Nutrendu, protože na gely mám přísný zákaz a jsem obeznámen, že mě stejně ještě před startem prošacují a okusí i indulonu, jestli v ní nemám náhodou přimíchaný gel :) Vysadím kluky, koupím Mangnesium Life a jedu domů, kde si dám snídaní-oběd-večeři v jednom a jdu si chvilku lehnout. Jsem docela přetažený, takže usnout se mi ani po hodině nepodařilo. Poslouchám hudbu, koukám do stropu a pak to vzdám a jdu si raději sbalit pár věci do báglu.

20:15 a odvoz před domem. Po 9. hodině dorážíme do Třince na náměstí. Pár fotek, pokec s kamarády z SK Oceláci, které určitě ještě na trati potkám a pomalu se tlačíme s Petrem a Pavlem na start. Jsme poblíž brány, ale už to nejde tam ani zpět, takže zakotvíme a sledujeme dění kolem sebe. Na pódiu mě zaujme až jeden z účastníků, který požádá svou přítelkyní o ruku, říkám si: “ty vole, to sis mohl alespoň kleknout “, což mu potom poradí přítomný moderátor a proběhne menší repete.

22:00 – Tři, dva, jedna a start

Tatra Karla burácí, všude kouře jako prase, chci se pohnout, ale lidmi kolem sebe jsem unášen i tam, kam nechci, takže jen čekám, až mě dav někde vyplivne a já se budu moci pohybovat po svých. Vymotám se z davu, sjednotím se s kluky a běžíme směr první vrchol. Tempo docela rychlé, i přesto je před námi masa lidí, které předbíháme každou skulinkou, která se naskytne.

První kopec před námi, Javorový

Jelikož nemám hůlky, tak lehký předklon, ruce přes stehna, lehce stranou a jedem. Někde za půlkou kopce potkám náš Ocelácký podpůrný tým, placka s každým, nová energie a letím nahoru. Po cestě ještě potkám Pepu, pozdravím se s ním a šlapu. Nahoře počkám chviličku na kluky, zavážu tkaničku a běžíme.

Směr Ropice

Po 500 metrech mi zhasíná čelovka, ajaj. Neřeším to a snažím se běžet ve světle jiných čelovek, abychom neztratili tempo, na občerstvovačce bude času dost. Po minutce to vzdávám, šlapat do tmy není zrovna moje oblíbená disciplína, takže s Pavlem zpomalíme a během pár minut odlovíme náhradní baterky, vyměníme a běžíme dále. Na rozdvojce sport x hobby uhneme vlevo a sbíháme lehce dolů. Před námi nikdo, za námi snad 2-3 běžci, začínám si myslet, že nás poslali špatnou cestou. Ale běžíme dále. Kontrola u Ropice a my se dozvídáme, že jsme 30. hobby tým. Letmé vzájemné pohledy, snažíme se to moc nekomentovat a sbíháme směrem Morávka. A vlastně čekáme, kdy nás říznout první ze Sportu. Seběh dolů je pohádka, seběhy miluji, takže dávám nohám volnost a nechávám to je na nich. Po cestě se kochám výhledem směr Travný, nádhera. A jsme dole, Morávka, první občerstvovačka. Dám trošku melounu, banán, doplním camel bag a jdeme.

Směr Travný

Po cestě z občerstvovačky jdeme až pod sjezdovku ve skupince s Liborem Uhrem, Petrem Mílem a spol. Chce se mi zrychlit a trošku poutéct, ale vím, že cesta je daleká. Sjezdovka před námi. Znám ji z tréninků, takže vím, že se stačí na chviličku kousnout a člověk je nahoře. A tak to taky bylo. Po sjezdovce přišlo táhlé stoupání, ale tím jsme taky prošli jako nůž máslem, předběhli pár týmů a už jsme byli na poslední rozdvojce hobby x sport. Tady mě přepadá hlad, snažím se ho zahnat ovocem, které mám z domů, ale moc to nepomáhá. Snažím se přijít na to, proč tak brzy. Není se čemu divit, ta má snídaně-oběd-večeře in 1 nebyl dobrý nápad. Rozbíháme se po traverze směr krásná, uhýbáme do lesa a následuje seběh. A ku*va. Čelovka zhasla, pár šlapot do tmy a do prázdna, kotníky a kolena dostaly svou první tvrdou lekci. Další baterku už neměníme, Petr vytahuje svou záložní, protože má záložní je dobrá tak akorát na doma, když vypne proud. Začínám být naštvaný a do mého optimismu se vkrádá vztek.  Nasazuji čelovku a běžíme až na Krásnou. Druhá občerstvovačka. Marně se snažím najít něco k jídlu, ale ovoce, křupínky, nic hlad nezahání. Doplním tedy jen vodu a začínám se vidět na Ostravici, kde má být polévka. Pavlovi se navíc povedlo propíchnout camel bag zicherkou od startovního čísla, takže zápasil s vyplaveným batohem. Přišlo mi to trošku srandovní, protože ho znám jako strašně slušného kluka, který snad neřekl nikdy ani “vole” a slova, která vypouštěl bych do něj nikde neřekl :) Po 15-20 minutách zdržení pokračujeme.

Směr Lysá

Přecházím most, projdeme kolem chatek a před námi stoupání po louce. Přepadá mě děsnej hlad, ale snažím se to nepřipouštět. Šlapu nahoru, kluci za mnou a já nemyslím na nic jiného, než na ten strašný hlad. V půlce kopce se zařadím za  kluky, že se na ně očima fixnu a nechám se vytáhnout. Možná sem měl říct, že mám trošku krizi, možná jsem čekal, že to kluci poznají sami. Ale nestalo se ani jedno. Kluci utekli a já se až pod sjezdovku trápil a myslel jen na ten hlad. Hlad. Hlad. Hlad. Pod sjezdovkou jsem kluky potkal, ptali, jestli jsem OK. Takže jsem jim řekl o tom děsném hladu. Pavel měl rohlíky se šunkou, takže jsem měl jeden na Lysé slíbený. Sjezdovku jsem se snažil projít co nejrychleji. 2x jsem měl tendenci zastavit a rozdýchat se, ale bál jsem se, že o to bude tvrdší se rozejít. A co, na tréninku to běhám, tak proč bych to nevyšel, že? :) A je to. Lysá pokořena. Usedám na lavičku, jím rohlík, žaludek scvrknutý, takže do něj dostanu jen půlku a druhou si balím do sáčku a plánuji sníst na Ostravici s polévkou. Seběh z Lysé a Petr se poprvé dostává do vedení našeho týmu. Letí z kopce docela hezky, s Pavlem po sobě pokukujeme a usmíváme se, že si Petr dal asi nějaký nedovolený podpůrný prostředek ;) Konečně Ostravice, polévka a zbytek rohlíku – jupí, konečně hlad zahnán, ale cítím, že to není žádná výhra a že mě ten boj stál více sil, než bych si přál. Při odchodu z občersvovačky potkávám Michala, takže jen pozdrav a běžíme dále.

Směr Smrk

Vycházíme ze ZŠ a venku neskutečná a zákeřná zima. Vítr. Co to jako je? Není mi moc dobře, žaludek rozhozený a tak jen makám za klukama, moc nemluvím, nesměju se, nevnímám okolí a jen sleduji Lysou horu a snažím se hádat, jak už jsme asi vysoko. Běh už se snažím nahrazovat spíše rychlou chůzi. Dorážíme pod “schody”. Tam se zase kousnu a schody vyletím jako první následován skupinkou 20 lidí. Obejdeme kopec, lehké stoupání a dorážíme vrchol Smrku. Tam si dáme těstoviny, možná zbytečně zakempujeme na 15 – 20 minutek a následuje seběh. Začínám cítit puchýře/odřeniny v oblasti kotníků, ale říkám si, že to nějak přežiju, Čeladná je přece kousíček, to bude hned a tam si to vklidu přelepím. Seběh na Čeladenku byl nekonečný, mírný, ale dlouhý. Nemělo to konce. Pro mě snad nejhorší úsek celého závodu. Nažhavený Petr to opět vedl a já se snažil stávkovat, běh prostě nešel a ty sedřeniny se mi vrývaly nejen do noh, ale šlo to výše, až do hlavy. Cítil jsem takovou trošku bezmoc, ale pořád jsem si říkal, že to na Čeladence přelepím a zase se rozeběhnu. Konečně občerstvovačka na Čeladence. Polévka, džus, přelepit kotníky, odřený malíček (ty kameny jsou prostě svinstvo). Dostáváme info, že jsme byli na Lysé hoře 3. v kategorii a jelikož jsme nějak nevnímali, že by nás někdo z kategorie předběhl a snažíme se z Čeladenky znova nasadit vysoké tempo a udržet pozici, případně někoho předběhnout. Čas stále vidíme pod 16 hodin, vždyť máme nějakých 4,5 hodiny, to už dáme.

Směr Čertův Mlýn

Povzbuzeni časem a umístěním jsme se do toho opřeli. Zapomněl jsem na všechny bolesti, lidé nám uhýbali z cesty a my doslova letěli nahoru. Usadil jsem se po dlouhé době do čela skupiny a vytáhl nás až na Čertův Mlýn. Pavel se po cestě snažil přes brášku vytáhnout aktuální pozice naší konkurence, ale museli jsme čekat až na čipovou kontrolu na Raztoce. Z Čertová Mlýna rychle na Pustevny, polévka a šílený seběh na Raztoku, až se Pavel smál, že to snad dělám kvůli přihlížejícím mladým slečnám :) Ale to mi jen nahoře ujely nohy a snažil jsem se brzdit! Občas při špatném náklonu nohy mi projela kotníkem neskutečná bolest, jako by mi do toho někdo bušil kladivem, ale stávalo se to  jen co pár minutek, takže se to dalo vydýchat. Jsme na Raztoce. Tady se dozvídáme, že jsme 5. a na 3. místo máme ztrátu asi hodinu. V tu chvíli jsme rezignovali, což poznamenalo náš výsledný čas!

Směr Radhošť

Od Raztoky už jen kulhám a těch 22 km do cíle vidím jako boj o to vůbec dojít. Nekonečná cesta, nekonečná bolest. Zuby jsem zatínal tak, že jsem málem zedřel sklovinu. Petr nám utekl, Pavel občas zastavil a počkal, až budu na dohled a zase šel. Možná, kdyby na mě počkal úplně a šel vedle mě, tak by to pro mě nebylo tak zničující, protože jsem se potřeboval z toho dostat a vím, že je to bavič na jedničku. Místo toho jsem jen přemýšlel nad tím, že kluky zdržuji, nad tím, jak zatraceně vše bolí.

Směr cíl, K2

Do cíle se už nic nezměnilo. Běhat jsem nemohl, snažil jsem se alespoň jít, co to šlo. Kluci po rezignaci na čas na Radhošti srovnali tempo a asi po 75 km jsme si konečně začali povídat. Pavel se divil a dostal mě tím, že mě znal jako člověka, který měl neskutečný tah na branku, jak ve fotbale, tak v životě, ale že to ve mně poslední hodiny nějak nevidí. O tom jsem od Pinduly přemýšlel až do konce závodu a ani možní ani neví (i když asi ano), jakou obrovskou pravdu měl, já to cítil totiž poslední závody na Slezském Maratonu i Lysohorském Čtyřlístku stejně. A týden před závodem mi to vmetl do obličeje i Libor (Pravý ocelový muž), že si myslí, že to nedojdu – vím jak to myslel a hlavně vím, proč to řekl. Ale zpět k závodu. Dokulhal jsem na Ondřejník, potom takovou rychlou chůzi do města  a pak poslední kilometr běh až do cíle. Poslední metry neskutečné, úžasné. Tunel ze stovek tleskajících a fandících diváků, nevěděl jsem, jestli se smát nebo brečet. Úžasné emoce. Po lehkém probrání se a stoupání na K2 si všímám svých Ocelových bežeckých kamarádů, kteří nás čekali v cíli a fandili, fotili. Úžasné přátelé, moc děkuji, dostali jste mě!

Do 89 km vzdáleného cíle jsme dorazili za 18:14 hod, nastoupali při tom 4800 metrů.

Poděkování Petrovi a Pavlovi

Díky za těch skvělých 18 hodin, které jsme spolu mohli táhnout za jedním cílem, i když nám bedna vítězů pro Petra utekla a ze 16 hodin se stalo 18 ;) Příští rok se vám to jistě povede!

A mých pár závěru z celého závodu

  1. Ovoce není jídlo, to hlad nezažene
  2. I když si myslíš, že máš natrénováno, hůlky nejsou činka, ty s sebou klidně uneseš
  3. Občerstvovačky nejsou bufet – přijdi, vezmi, vypadni a neseď 20 minut, místo odpočinutí akorát vytuhneš
  4. Dobře vidět je základ – sebelepší oblečení a trénink je na hovno, když v noci čelovka svítí metr před tebe
  5. Poděl se s kolegy v týmu o své pocity/krizi hned, jak přijde, ne až když tě dožene do stavu, kdy z ní není úniku. Je lepší zastavit na pár minut a řešit problém v začátku, než ztratit hodiny hašením požáru, když už ani voda nepomáhá

Lowellpro Cross Landecká desítka

landekSobota 19. ledna a přede mnou další závod, tentokrát 10 km v mírně kopcovitém terénu v areálu Landeku.

Ráno se nese v duchu minulého článku Premiéra v závodu Lysacup – etapa Ostravice, Mazák. Za oknem -8 stupňů a mě se nikam nechce. Neslíbit to přátelům na facebooku, nejedu nikam, uvařím si kávu a pustím autosalón na TV Prima ;) Nakonec se obléknu, sním banán a vyrážím na Landek.

Do místa závodu dorážím asi 20 minut před začátkem. Zaparkuji auto a běžím se zaregistrovat. Potkávám přátelé Romana a Aďu, Lucku a Michala. S Michalem se lehce proběhnu, pak malá rozcvička a závod může začít.

Vybíhám z poslední řády, protože netuším, jaké tempo zvolit. V prvních 500 metrech předběhnu asi 10-15 běžců a mám dojem, že jsem našel správné tempo. Zavěsím se za slečnu před mnou a běžím v závěsu asi cca 200 m. Tempo mi přijde pomalé a mám chuť zrychlit. A taky to udělám. Předběhnu ji, předběhnu pár dalších a začínám si závod opravdu užívat. Zařadím se za další běžkyni, která má příjemné a hlavně stabilní tempo. Rozhodnu se, že si nechám dělat nějakou dobu vodiče a pak, kdo ví.

Po cca 2 km přichází první táhlé stoupání. Vodička má stále dobré tempo, držím se za ni. Na 4. kilometru se ohlížím a zjišťuji, že pronásledovatelům jsme společně utekli o možná 150-200 metrů a náskok na běžce před námi byl podobný. Začínám chápat, že pokud se něco vážného nestane, skupinku běžců před námi nedoběhneme a běžci za námi nedoběhnout nás.

Polovina závodu za mnou, vbíhám do dalšího kola. Předbíhám běžce ze skupinky před námi, který přecenil své síly a šlo vidět, že toho má plné kecky. Moje vodička ale získává náskok asi 50 metrů, nějak jsem zaspal její nástup na vyšší tempo. Zrychluji taky a po pár set metech jsem zase pár metrů za ni.

Přichází stoupání na 7. kilometru. Vodička v kopci zpomaluje, cítím šanci. Co když v kopci zrychlím a zbytečně se vysílím? Co když prokoukne můj nástup, nechá mě předběhnout, zavěsí se za mě a na rovince zase udělá ona mě a já nebudu mít sílu ji to vrátit. Chce to rozhodnutí. A rychle!

Fííííííí. Zabírám, tep letí nahoru, nohy hrabou ve sněhu. Proženu se kolem ní a snažím se v kopci získat maximální náskok, ať už to bude stát sil kolik chce. Vyběhnu stoupání a dostávám se na dlouhou táhlou rovinku. Někde na jejím konci vidím Michala Nevřalu. Přidávám na rychlosti, snažím se natáhnout krok a zpomalit tep.

2 km před cílem se otáčím. Bývalá vodička téměř v nedohlednu. Výborně, říkám si. Najednou cítím spoustu energie a chuť ještě někoho předehnat. Zvyšuji tempo na maximum, rovinky proletím, z kopce dosahuji rychlost laviny a speedcrossy mají co dělat, aby mě udržely na cestě. Cíl v dohledu. Sprint. Imaginární páska. Závod je za mnou!

Cílový šas 52:11. V kategorii muží do 39 let mi to stačilo na 5. místo, celkově jsem mohl být kolem 20. pozice z celkem 50 běžců. Brzy po mě dobíhá do cíle má vodička Danuše Škrdová z MK SEITL Ostrava a já ji jdu poděkovat, protože bez ní bych toho času asi nedosáhl. Určitě ne!

Premiéra v závodu Lysacup – etapa Ostravice, Mazák

lc1Je ráno 13. ledna. Probouzím se do dne, ve kterém mám běžet svůj první závod. Tím závodem je běh na Lysou Horu, 6,5 km se stoupáním v podobě 850 výškových metrů, etapa Ostravice, Mazák.

Popravdě, moc se mi do toho nechce. Hodinu sedím a přemýšlím, jak se z toho vylhat. Mám vymyšleny 2 dost dobré výmluvy, které by kluci určitě sežrali. Nakonec ale zvedám zadek z gauče a vyrážím k autu, kde už čekají Richard a Martin z Backaldrin Teamu. Vyrážíme směr Ostravice, kluci hýří optimismem. Já se začínám uklidňovat a jsem docela nažhavený, jak si to s borci z LC rozdám.

Po 30 minutách dorážíme na start do Ostravice. Rozhlížím se kolem sebe, frmol kam se podívám. Tep se zrychluje a nervozita je zpět. Krátká rozcvička a jde se na start. S Richardem a Martinem vybíháme z poslední řady, před námi zhruba 220 závodníků.

První kilometr rovinka s mírným táhlým stoupáním. To mi vyhovuje. Sleduji Richarda, jak předbíhá jednoho závodníka za druhým a snažím se běžet v jeho stopách. Po 1,5 kilometru mám za zády už možná 50 závodníků a neubráním se myšlenkám, že to bude velká premiéra a výborný výsledek.

Ach ten falešný pocit. Rovinka se ztrácí, následuje prudší stoupání v úzké stopě ohraničené 50ti centimetry hlubokého sněhu. Předbíhat v hlubokém sněhu je nemožné, stojí to moc sil. Snažím se chytnout běžců přede mnou a nechat se vyvést.

V polovině trasy dochází energie, dostávám žízeň, motivace je v háji. 2-3 běžci mě předběhnou a já nejsem schopen se jich držet. Za zády funí ostatní, které jsem do té doby předběhl a já nejsem schopen zrychlit. 5 minut bojuji s myšlenkou to vzdát a počkat na kluky u auta. Kdybych měl u sebe klíče od auta, tak to udělám, ale myšlenka, čekat na ně 1,5 hodiny u auta? A co bych si tak asi po cestě domů v autě vyslechl? Ne, musím běžet dál, já to zvládnu!

Lukšinec. Energie stále na nule, ale běžím dále. Začínám se předhánět s jedním běžcem, aneb každý chvilku tahá pilku. Snažím si v hlavě promítnout zbytek trasy, protože jsem ji běžel 3 týdny zpět se psy. S ubývající energii vidím konec za každou zatáčkou, ale jak to tak bývá, za ni je další rovinka, další zatáčka a stále dokola. Přestávám myslet. Dostávám se stavu, kdy nevnímám okolí, nevnímám sebe. Nohy jdou strojově a mě už je všechno jedno.

Jsem nahoře, jsem tam. Jsem v cíli. Snažím se nadechnout, rozhlížím se, pozoruji ostatní, cítím se jako vítěz. Čas 1:08 h a 158. místo z 219 závodníků. Příliv energie, nadšení a chuti běžet dále. Pozdravím se s kamarádkou Luckou a běžím dolů.

V polovině cesty dolů potkávám Richarda. K autu seběhnu za 33 minut, po cestě předběhnu cca 30 běžců, mě nikdo. To pohladí mé běžecké ego a já už se těším domů, abych se mohl zaregistrovat na další závod ze série Lysacup.

bouracka_r48_26_8_2011

Jak jsem se stal dálničním záchranářem

V pátek 26.8.2011 kolem 16. hod jedu z hor domů po R48, povídám si přes tel. s Davidem z práce a asi 1 km před F-M jen tak ze zvyku mrknu do zpětného zrcádka a vidím za sebou asi 100 m něco modrého, co se hodně rychle přibližuje, i když já jel asi 120-130 km. No nic, jedu dále a po pár sekundách mrknu zpět do zrcádka a to něco modrého je fábia, která je za mnou asi 10 m a co je více znepokojivější, řidič telefonoval a o mě neměl ani šajnu.

Když jsem chtěl rychle uhnout do levého pruhu, tak mě zpozoroval a udělal uhýbný manévr do levého pruhu a tím to všechno začalo, protože úhybný manévr ve 130 km není zrovna easy. Maník mě tedy obkroužil z leva a nějakým záhadným způsobem se dostal přede mě. Já jsem šláp na brzdu a on přede mnou začal válet sudy a točit se. Já jsem brzdil, co to šlo a snažil se vyhýbat létajícím částem jeho auta až nakonec mi nad kapotou těsně před předním sklem proletěl jeho vozík a ten ho stáhl do příkopy u dálnice, kde ještě auto udělalo nějaký ten kotoul a zasekl se do svahu.

Dobrzdil jsem na dalších 50 metrech, vyskočil u auta a běžel k tomu rozsekanému autu. Po cestě už jsem vytáčel záchrannou službu. Doběhl jsem k autu, kterému doutnal motor, s lehkým násilím jsem otevřel dveře, protože auto bylo na střeše a viděl krvácejícího řidiče vzhůru nohama zablokovaného v pásech.

Mezí tím, co jsem nějak vstřebával situaci, komunikoval se záchrankou a snažil komunikovat s řidičem, zastavilo několik dalších aut a nastala akce jako z televize. Jedna slečna z auta běžela s trojúhelníkem, další 2-3 kluci z jiných aut běželi ke mě a k autu zjistit, jaký je stav, s těmito kluky jsme pak ridiče nožem odřezali z pásu a vytáhli z auta.

Než přijel kdokoliv ze záchranky, policie či hasiči, měli jsme řidiče vytaženého z auta, relativně stabilizovanou dopravní situaci na místě, motor už také uhašenej a jen čekali. Po příjezdu si záchranáři přebrali řidiče, přijela policie a hasiči a začali řídit situaci oni. Lehce jsem policii naznačil situaci, jak se to stalo, když jsem jim dal řidičák a zjistili, že mám podmínku za alkohol, mi dali preventivně dýchnout a když zjistili, že 0.0, tak mě poslali domů.

Každopádně, na těch pár desítek aut, které projely rychle kolem bez zastavení s pohrdáním seru, protože během pár sekund bylo ochotno zastavit a pomoci asi 5-6 aut, respektive jejich osádek, takže těmhle, co se nestarají jen o sebe, bych poděkoval, protože takových je čím dál méně a je hezké vidět, že ještě pořád jsou.

No a já? Já jsem jel do Ovy s docela lehkou nohou na plynu, po cestě si koupil pivko na benzince,  které jsem doma hned otevřel a vypil a ze sebe jsem měl docela radost, že jsem to celé zvládnul bez nějakého zmatku a paniky.

P.S. pro slovenského mladíka: Příště v autě bez telefonu, anebo s handsfreem!!!